::::::::::::::::::::::::: Bandita (Historka z Ježkova vyprávění) ::::::::::::::::::::::::

Americko-mexická hranice, 1882, městečko Los Gringos

   „Jednou jsem ho viděl na vlastní oči.“ Starý osmahlý Mexičan se sombrerem na hlavě si přihnul mizerné výčepní lihoviny, pašované v oněch časech přes hranici. „Nikdy na to nezapomenu“ pokračoval, upíraje šedým zákalem postižené oči na výrostka s revolverem u pasu. Mládenec znuděně naslouchal a více pozornosti věnoval slečnám procházejícím po ulici. Staříka to však neodradilo. „Sedíme takhle s nebožtíkem Pedrem v hospodě „U Gonzálese“ a dáváme asi desátou rundu. V hospodě kromě místních vysedávalo pár vojáků z druhý strany hranice, co neměli nic na práci. A taky tam byl Pepé Hombré, největší pistolník v kraji. Jak ten to uměl s bouchačkou…“ zasnil se na chvíli vypravěč a znovu si přihnul ohavného nápoje.

„A jak tak dáváme další rundu s nebožtíkem Pedrem, najednou se mi zdá, že je ve vzduchu cítit něco zvláštního. Hned nato se otevřely dveře a on vstoupil. Kdo ho viděl, hned radši šahal po pistoli nebo pušce, tak to bylo. Šel rovnou k pultu, měl přes dva metry a v ruce láhev kaktusovice. Kouřil doutník a za pasem měl největší kanón, co jsem kdy v tomhle koutě světa viděl. Barman hned poznal, že je zle, protože tohohle maníka si nikdo nedokázal splíst. Mezitím on došel až k pultu a objednal si největší sklenici pálenky. Rovnou ji do sebe kopnul a dal si další. A třetí. A potom…“ hlas se mluvčímu zatřásl. „Potom rozmlátil celou hospodu, všechny vojáky ztřískal na jednu hromadu, pochcal jim uniformy, utrhnul zlatý knoflíky a za ně koupil rundu pro všechny v hospodě. Když jsme ji vypili, už kupoval další. Do rána nezbylo v hospodě ani kapka chlastu, všichni leželi namol na zemi, jenom jemu se nic nestalo. V klidu si zapálil další doutník a odešel. Pak jsme se dozvěděli, že hned za městem zastavil dostavník, co vez peníze pro vojenskou posádku za hranicemi a všechno ukrad a propil. Jó, všichni na něj vzpomínali jenom v dobrým. Poslední slušnej bandita v kraji. Všichni mu tady říkali…“

„Meleš nesmysli dědku“ přerušil staříka hlas plný vědomí o vlastní důležitosti. Vypravěč překvapeně vzhlédl. Nad ním se tyčil důstojník armády Spojených států amerických v modré uniformě, kolem se smála hrstka podřízených vojínů. Vypadali, jako by právě opustili nejbližší hospodu. Nejspíš to byla pravda. „Tyhle řeči o mexickejch banditech mě vždycky dokážou vytočit“ pokračoval důstojník hlasem, který nevěstil nic dobrého. „Všichni tihle vaši lidový hrdinové dávno visej na větvích. A kdyby se jeden z nich dneska objevil, tímhle kvérem mu ustřelím hlavu“ poklepal důstojník na pouzdro s revolverem. „A proto dědku, nevyprávěj pohádky a ztrať se, než skončíš taky tak.“ Mužstvo propuklo v smích. Stařík si z nich nic nedělal a chystal se opět napít. „Jak si dovoluješ chlastat, když s tebou mluví člen armády Spojených států“ zařval důstojník a vyrazil mu láhev z ruky. A hned se rozmachoval staříkovi po tváři. Ani láhev, ani vojákova pěst nikdy nedopadly.

Ruka v černé kožené rukavici zachytila letící láhev a něžně jí položila na zem. Ulicí se rozlehl výstřel, který důstojníkovi utrhl dlaň. Vojáci překvapeně hleděli do ústi revolveru Colt Dragoon, ráže čtyřiačtyřicet. Stařík radostně zatleskal. „Vrátil se“ vykřikl nadšeně. Výrostek vedle tupě zíral na nově příchozího. Měl přes dva metry, za pasem láhev kaktusovice a kouřil doutník. „Tak co, hovada americký“ pravil výsměšně vstříc vojákům, kteří obklopili raněného důstojníka. Než se zmohli na odpověď, byl cizinec u nich. Netrvalo dlouho a všichni leželi na jedné hromadě, s utrhanými knoflíky a Ježek spokojeně zamířil do baru, nechávajíc staříkovi jeho láhev. Ten jí popadl a jediným douškem vyprázdnil.

„A jak se mu tady říkalo“ otevřel výrostek poprvé ústa. „Dodnes se mu tak říká“ opravil ho stařík. „Říká se mu El Pích. A skoč mi pro pití, harante. Mám žízeň…“

HANZ