::::::::::::::::::::::::::::::::::::: Běžná rutina ::::::::::::::::::::::::::::::::::::::

Je to ten typ akce, co se hrají, když se zrovna sejde málo lidí. Sešlo se nás pouze pět. Popíšu tu jen první akci, protože si ji pamatuji nejvíc a protože se mi také nejvíc líbila ( asi proto, že jsem všechny dostal sám J ).

Tak jsme se přesunuli do klasického a nám dobře známého místa ,,Staré pily“. Je to poutní místo, neboť jsme zde začínali. Začalo to rozdělováním. Nejprve nejmenovaní blbci navrhli, abychom se rozdělili podle maskáčů. To jsem byl proti, neboť mám 95ky a nejmladší člen má kopírované woodlandy a zbytek byli bunďáci. A navíc by měli 2 eletriky. Tak jiný nejmenovaný navrhl podle zbraní ( škorpióny proti zbytku). To také nešlo- já mám škorpa a ten malej taky. Nakonec jsme se ale rozdělili- eletrika a dlouhej manuál brání a druhá eletrika a dva škorpy dobejvaj. Myslím, že to bylo fér.

Zatím co obránci se šli připravit my jsme šli zevlovat a čekat na povel, až budeme moci zaútočit. Trvalo to asi deset minut, když v tom kdosi zakřičel: ,,Uuuuuuž!“. Rozhodl jsem, že nejlepší to bude vzít dolem. Tak jsme šli. Pochvíli ( asi 5 vteřin) jsme narazili na tuhý odpor-jeden z obránců tvrdě hájil okno v druhém patře se svým manuálem M16A1. Na chvíli nás to přibilo, ale pak jsem dal rozkaz krýt mě při přebíhání, že to obejdu. Oba kolegové pochopili. ,,Teď!“ vykřikl jsem a mí parťáci začali postřelovat to okno s nepřítelem. V pořádku jsem přeběhl. Začal jsem hledat tu nejlepší cestu krs stromy a křoví. Proplížili jsem se až ke spodní straně objektu a pomalu vystrkoval hlavu v domění, že po mě nepřítel vystřelí a prozradí tak svoji pozici v jedno ze dvou oken, ale nic. Nikdo nevystřeli. Bylo mi to divné, a proto jsem hlavu vystrčil ještě kousek výš, ale nezpozoroval jsem ani živáčka. Rozhodl jsem se přeběhnout k rohu budovy, kde by snad po mě mohli konečně pálit. Stále nic. Využil jsem tedy díry v dřevěné stěně, abych mohl nakouknout dovnitř. Pomalu jsem strkal obličej na díru ve strachu, že dostanu dávku přímo do ksichtu. Jakmile jsem se koukl, rychle jsem ucukl v očekávání nepřátelské palby, ale zase nic. Podíval jsem se tedy ještě jednou, ale to už jsem pozoroval vnitřek pomaleji a důkladněji. Nic. Začala mě ta absence nepřátel pěkně štvát. Znova jsem zkontroloval ty dvě nebezpečná okna a pomalu jsem začal lézt dírou ve zdi, svírajíce svého milovaného manuálního škorpa, dovnitř. Podle mě jsem nebyl slyšet díky pilinám, co leželi na zemi.

A v tom se to stalo- uviděl jsem nepřítele. Byl to ten z toho okna co nás přibil. Stále sledoval okno a zadek si vůbec nehlídal.Odjistil jsem škorpa, pevně jsem ho uchopil, zamířil a ,,flus“ , Trefil jsem nepřítele do pacičky u brejlí kterou, jak mi po akci ukázal, jsem mu ustřelil. Rychle jsem zapadl do úkrytu očekávajíc proti útok od toho druhého. Ale zase nic. Asi po půl minutě jsem si vzpomněl na své druhy ve zbrani. Zašel jsem tedy k jednomu z dolních oken, abych jim dal znamení, že mají jít za mnou. Jenže oni už tam nebyli. Byl jsem sám a ani jsem je nemohl zavolat vysílačkou, protože měli vybitý baterky. Rozhodl jsem se tedy zneškodnit sám i druhého obránce.

Musel jsem ale vylézt do druhého patra, což bylo značně nebezpečné. Druhé patro je samá rovina s možností krytí pouze ve dvou místnůstkách. Vylézal jsem tedy po něčem betonovém nahoru. Zkontroloval jsem jednu stranu, pak druhou, třetí i čtvrtou. A nic, jen mě pozdravil již mrtvý nepřítel. Vzal jsem si tedy kus dřeva připomínajícího malý žebřík a v pohodě jsem vylezl nahoru. Odhadoval jsem situaci- přece nebudou tak blbý, aby byli oba ve stejné místnosti a i kdyby, díky ementálovému efektu stěny by mě už dostali. Nepřítel tedy musel být ve druhé místnosti. Škoda, že jsem neměl žádný granát. Pomalu jsem se přibližoval do místnosti. Jedna strana čistá, do druhé jsem kvůli otevřeným dveřím neviděl. Chtěl jsem se kouknout za ty dveře, když v tom se zvedl nepřítel schovaný za těmi dveřmi a začal do mě kropit. Vedle. Strašně rychle jsem uskočil a zapadl jsem do té druhé místnosti a čekal jsem že po mě půjde vykropí mě svým AEGéčkem AK47. Ale zase nic. Najedno jsem uviděl malou dírku ve stěně jeho místnosti, kde mu čouhal kus kotníku. Váhal jsem, jestli je to fér, ale jsme přeci ve válce a tam je dovoleno vše. Zamířil jserm tedy se svým miláčkem Vz.61, vystřeli a ozval se otrávený hlas : ,,Mám“. Tak jsme tedy vyhráli a já svolal své spoluhráče od kterých jsem se dozvěděl zajímavou věc. Po prvním výstřelu mysleli, že jsem mrtvej, a tak se to pokoušeli obejít z druhé strany. Párkrát jsme si role vyměnili a pak jsme vyrazili do našich lesů a hájů, kde jsme si ještě párkrát zahráli.

J. Fiala