::::::::::::::::::::::::::::: CQB Štěrboholy - duben 2005 ::::::::::::::::::::::::::::::

Tato akce byla pojata, řekněme, nevážně. Už večer před akcí jsem se například s Hanzem domluvil na jehličí – a ráno jsme se opravdu sešli ve slavném vzoru 60, v 9:05 na stanici metra Skalka. Sešli. Jak se to vezme. Já, Johny, Filip a Karel od SAS stojíme na peróně, a najednou se z právě dorazivšího vlaku vyřítí Hanz, se slovy „Medik, dej mi ibalgin, bolí mě hlava !!!“ Chvilku po tom, co do sebe 400stovku doslova narval, dostalo se nám vysvětlení. Hanz totiž většinu noci strávil chlastáním a většinu rána potom pravým opakem této bohulibé činnosti.
Předal jsem mu aspoň československý modrý baret, a slíbil, že opravdu v jeho přítomnosti nebudu používat slova typu chlast, alkohol, zvracet a různá synonyma od těchto výrazů.
Další půlhodinu se syslovalo na zastávce. Johny tradičně rozebíral výbušniny a z jeho dechu byl opět cítit manganistan, po Karlovi zůstalo na chodníku několik litrů slin a Hanz přišel k přezdívce „Dlouhé Bidlo“ (viz. foto). Celou dobu jsme se také, navlečení do kompletů ČSLA, stávali terčem nenávistných pohledů mnoha důchodců, takže když autobus konečně dorazil, polovině Skalky se určitě ulevilo. 

V komplexu ve štěrboholech jsme toho rána byli první. Ne ovšem nadlouho. Sotva jsme poskládali výstroj v prvním baráku, pod jeho okny se začaly řadit automobily plné „výkvětu českého airsoftu“. S vědomím, že my jsme jeho hrdou ostudou jsme kolem nich vyzývavě prošli do baráku druhého.
Tam už byl klid, pouze ve sklepě jsme narazili na několik (3) military airsofťáků, kteří nám pouze suše oznámili, že mají trénink, ať prý jdeme nahoru. Za celý den jsme pak ze sklepa neslyšeli ani výstřel, což utvrdilo naše přesvědčení o tom jak jsou tréninky zábavné.
V patře poslední jsme konečně potkali několik jakžtakž normálních lidí. (Normálními říkám proto, že mi nevyčítali žluté pouzdro na doutník na pravé montážní liště P90TR) S těmi jsme několik hodin hráli poměrně zajímavé CQB stylu „Vy děte na druhou stranu, my budeme tady a pak na sebe nalítnem a vystřílíme se“.
Ukázala se to být poměrně sranda hlavně ve chvíli kdy Johny vykropil celou svoji baterku a musel si půjčit od Hanze jeho. Jinými slovy zkuste si dávat baterku z AK47S do pádla. Johnymu stačilo metr provazu, odšroubovat pažbu a vršek, a následovně ještě vyřešit problém jak nacpat zásobník do šachty obvázané špagátem… o pár minut později samozřejmě střílel do zdí dál.

Zhruba ve dvě odpoledne naši soupeři odešli (i se slečnou , která podle vlastních slov hrála ten den Soft poprvé… a naposledy) a náš milý (malý) Filip ztratil zásobník do čezety. To nebyl ten den pro něj konec protože půl hodiny poté co jsem mu ho našel (a na Hanzův popud schoval v kapse a nechal ho hledat další čtvrthodinu) si propíchl nohu rezavým hřebíkem. Jeho ošetření se ujal Karel, já byl s Hanzem určený k obraně vrchního patra a tudíž naprosto mimo děj. Nakonec to Filipovi to dalo další důvod sehnat si kanady.
Den tímto zraněním vpodstatě skončil a šlo se domů (a do špitálu). Naštěstí rána nebyla nějak vážná. Rozhodně vážnější zranění musel utrpět silně opilý bezdomovec, který opakovaně padal na zastávce z lavičky a krátíl mi tímto představením čekání na autobus domů...

al-Adam