:::::::::::::::::::::::::::::::::::::: Kladrubce V ::::::::::::::::::::::::::::::::::::::

aneb Myslivci, hrobaři českého softu
aneb Bez N-el se akce povede jen stěží 

Věnováno pánům Van Vrenovi a Wriessovi

25.-26. 11. 2005

Tato akce měla pro náš tým znamenat rozloučení s touto airsoftovou sezónou. Proto se nakonec většina členů shodla, že akci uspořádáme jako tradiční Kladrubce a zúčastníme se pouze my a místní 20. diverzní, jejíž členové obětavě napsali dle mého názoru velmi povedený scénář. Bohužel nás opět pronásledovala smůla ohledně účasti. Al-Adam se stále utkával s následky vážnější choroby, Johny se omluvil z rodinných důvodů, MARA musel navštívit jistou kulturní akci, N-el rovněž nepustilo do terénu zdraví a Terazky neměl čím střílet a vlastně ani s čím střílet. Jedinou (zato slušnou) náplastí byl fakt, že Marty překonal nachlazení a vyrazil hájit čest velkého Ježka. K údivu všech se dostavil i Fly. Kromě těchto členů podnikli akci ještě Heywood, Hagenn a Hanz. Popisovat první den, čili příjezd, nemá cenu, kdo nás zná, ten ví své a kdo nezná, toho to nezajímá. Takže přeskočíme rovnou na sobotní dopoledne. Oproti hlavnímu městu zde leželo až děsivé množství sněhu a kdo měl něco bílého, rval to na sebe. Pouze Hanze to nezajímalo, s opravdu ledovým klidem si narazil československou ušanku a vyjádřil se, že víc nepotřebuje. Pokud si nás neumíte představit, vypadli jsme jako jednotka německé armády se sibiřským tlumočníkem.

Podle scénáře byl sraz v 9:30 ve vsi u staré autobusové garáže a v 10:00 se počítalo se zahájením vlastní hry. Bohužel nikdo z našeho týmu, nevěděl, kde ona garáž vlastně leží, takže jsme si to zamířili rovnou za Frézou, velitelem 20. diverzní. Podařilo se nám ho zastihnout doma, ovšem zbytek jeho jednotky se zatím neobjevil. Dorazil až v 10:03, tedy pouhé tři minuty po oficiálním začátku akce. Jak se ukázalo, i náš protivník utrpěl na počtu, ale na rozdíl od nás dokázal naverbovat velmi mladé nadšence z širokého okolí. Suma sumárum, proti pěti členům ASP vyrukovalo šest nepřátel. Následoval přesun do vlastního herního prostotu, vybraného už před nějakou dobou zástupci obou týmu. Tady se nám to začalo komplikovat. Potkala nás dvojice myslivců, a oznámila nám, že přesně v našem hracím sektoru probíhá lov na divoká prasata. To nás sice pobavilo vzhledem ke scénáři (Prasata vs. Ježci), ale také zbavilo bitevního pole. Myslivci nás ovšem uklidnili, neboť hodlali střílet pouze na tomto místě a protilehlý svah nám ponechali napospas. Chvíli nám trvalo vytyčit nové území, dohodnout se a rozdělit, ale nakonec se vše povedlo. Náš tým umístil svůj tábor na vrcholu hřebene, přičemž cestu k vlajce lépe než zbraně chránily stromy, poražené ve sněhu. Plahočit se změtí kmenů, větví a jehličí byl úkol vpravdě nezáviděníhodný. Proběhla několikaminutová debata o plánu útoku na tábor nepřítele. Nakonec zvítězil návrh vyrazit v plné síle a cestou si to vyřídit s případným útočným oddílem protivníků. Naše pětice se rozdělila na dvě skupiny, Hagenn-Marty a Hanz-Fly-Heywood, které se chystali protivníka sevřít do smrtonosných kleští. Stačilo natáhnout závěry a vyrazit do boje.

Druhá zmíněná skupina se přesunula na spodní okraj herního prostoru, který ohraničovaly především cesty a odtud podél potoka (potůčku) se chystala obejít místo, kde jsme tušili výskyt nepřítele. Podařilo se nám zdolat značný kus cesty, když Fly ohlásil podezřelé osoby zhruba šedesát metrů od nás. Zalehli jsme do závějí a pozorovali situaci. Šlo o devět lovců se psy, kteří tak nějak vybočili ze svého loveckého koridoru. Naším jediným přáním zůstalo zůstat neodhaleni, což se naštěstí snadno povedlo. Nikdo rozhodně nechtěl dostat kulovnicí od jednoho ze zbrklých myslivců, kteří jak známo často střílejí jen při náznaku pohybu. Po radiové komunikaci s druhou skupinu jsme došli k závěru, že tato lovecká tlupa pronásledovala postřelený kus a dostala se tak mimo oblast vlastního honu. Tuto domněnku potvrdila skutečnost, že lovci kráčeli směrem od nás do původního hracího prostoru. Akce mohla pokračovat. Po dalším postupu jsme navázali vizuální kontakt s druhým týmem a zkonzultovali stav věcí. Prošli jsme značnou část prostoru bez jediného výstřelu či náznaku nepřátelské činnosti. Ale stále zbývalo dost míst, kam se soupeři mohli zašít. Hagenn a Marty vyrazili zpět do tábora zkontrolovat vlajku, zatímco zbytek pokračoval v plnění původního plánu. Po chvíli vyhlásil Hanz přestávku, neboť potřeboval probrat plán o směru cesty. Ve chvíli, kdy se trojice konečně dohodla a vyrazila, ze zatáčky vypochodovalo víc myslivců, než Hanz kdy v životě viděl. Následoval krátký rozhovor, jehož výsledek nás zdrtil. Lov se bude odehrávat i tady, takže nám jasně a stručně vysvětlili, ať vypadneme. Navíc potvrdili, že několik dalších lidí v maskáčích zahlédli na cestě vedoucí do vsi. Vcelku ochotně nám poradili nejkratší bezpečnou cestu, přeptali se nás na naše zbraně a poslali pryč. Kráčeli jsme podle jejich instrukcí a cestou potkávali další a další lovce. A dovídali se zajímavé věci. Velmi nás zaujal fakt, že v soukromém lese nemáme co dělat. Tak na okraj. Hrát nás neviděli a chodit po neoploceném soukromém lese není trestné, že, pane myslivec. Po kilometru pochodu jsme pochopili, že nás schválně poslali po nejdelší, nejnamrzlejší a nejkrvavější cestě. Ano, čtete dobře. Nic tak nenastolí klid v duši jako krvavý flek na každém druhém kroku. Podařilo se nám kontaktovat zbytek našeho týmu a navést je pryč. Po usilovné chůzi se před námi objevil nepřítel v plné síle, stejně zmatený a naštvaný jako my. Ukázalo se, že o chystaném lovu neměl nikdo z nich ani ponětí a že je ztracený čas mrzí. Akce měla oficiálně končit v 15:00 a hodiny nyní ukazovali 13:00. Marty a Hagenn se stále neobjevili a dorazili s velkým zpožděním. Dostali se totiž do probíhajícího lovu a mohli být rádi, že vůbec prošli. Akce tak byla prohlášena za předčasně ukončenou s nerozhodným výsledkem. Nastala debata, co dělat.

Vzhledem se kritickému nedostatku času byl odsouhlasen návrh na nějaký ten střet v nejbližším lese a na přilehlém poli. Nálada v našem týmu byla opravdu mrazivá, možná ještě víc než nádherná krajina kolem. A závěrečné dva střety, první a poslední akce celého výjezdu jí nezlepšili. Jeden z protivníků zjistil, že nemá nabitou baterku a síly se tak srovnaly. Proti 20. diverzní jsme odehrál slušnou sérii akcí, ale tak mizerně jako toho dne nehráli ani v počátečním období. Možná je mnohem víc než nás poznamenala neúčast většiny zkušených hráčů, možná se na nich podepsala odvolaná akce. Stručně a krátce, tyhle dva střety bych rozhodně nevybral do dokumentárního filmu „Co je to airsoft?“. Oba dva se nám podařilo vyhrát, první díky současnému útoku na hnízdo odporu ze všech stran a při druhém nás zachránila nepochopitelná váhavost nepřítele, který nám nastražil léčku. Se střelbou váhali tak dlouho, až téměř všichni padli. Pak nás čas donutil opustit místo akce bez pořádného rozloučení, ale ten den to nejspíš nikoho nezajímalo. Co nás opravdu mohlo hřát na srdci byla spousta fotografií a záběrů přímo z akce.

Cesta zpátky proběhla klidně. (Až na dokonale zmatený výraz Hanze, když jsem mu pod nohy na nádraží začal plivat umělou krev z prášku)*Dodatek Martyho :)
O akci se toho moc namluvit nedalo, nikdo neměl z čeho nasbírat originální zážitky. Pouze já jsem si odnesl jeden malý postřeh. Jakmile nejede naše skvělá N-el, nemá cenu na akci vyrážet. To se mi v posledních měsících několikrát potvrdilo a odteď už bez ní nejedu nikam.

Nejprve se mi ani nechtělo tuhle akci zapisovat, ale do série Kladrubce I – xx patří a tudíž se o ní psát musí. Z naprostého fiaska rozhodně nechci obviňovat 20. diverzní, protože ta se žádné závažné chyby nedopustila. Spojila se proti nám prostě řada nepříznivých okolností, samozřejmě v podobě myslivců, kteří jak se zdá, jsou skutečnými hrobaři českého softu. V celkovém hodnocení musím pochválit jediné, a to opravdu dokonalý terén, který naneštěstí zůstal zcela nevyužit.

Akce se účastnili:

ASP: Hagenn, Marty, Fly, Heywood a Hanz

20. diverzní: Fréza, Fialík, Michal, Láďa a zverbovaní dobrovolníci

HANZ