::::::::::::::::::::::::::::::::: Palestina Mother****** ::::::::::::::::::::::::::::::::

"Cowards die many times before their real death,
Valiant men never taste of death, but once"

-William Shakespeare

Už delší dobu se převaluji ve stanu z boku na bok. Je příliš brzo na vstávání a zároveň příliš pozdě na spaní. Po chvíli usoudím, že nic nezkazím, když už přece jen začnu něco dělat. Suk vedle mě sice mírně protestuje, protože se mu nechce z vyhřátého spacáku, ale nedá se nic dělat. Venku je nádherné ráno – ptáčkové zpívají, na nebi není jediný mráček a vzduch má prozatím příjemnou teplotu. Kdyby mě nebolel guliver, život by byl docela fajn. Cestou k ohništi míjím obrovskou hromadu prázdných lahví. Už nebo ještě pořád zde sedí pár lidí a šlahoun Vinařovy vodní dýmky putuje nonstop od jedněch úst k druhým. S Matějovou asistencí uvařím trochu čaje k snídani, a po spořádání třech koláčků se rozhlížím po nějakém ovoci, abych mohl svému tělu vrátit zpět alespoň část vitamínů, jež jsem včera vypláchl whiskou.

Do začátku akce zbývají dobré dvě hodiny, a tak jdu zabít čas zabalením věcí, které již nebudu potřebovat. Den sotva začal a už byla spáchána brutální vražda. Al-Adam jaksi mimochodem ze svého Sig-Sauera P230 vystřelil po malé myšce, která nás se zájmem pozorovala, a náhodou se trefil. Nešťastný hlodavec se začal zmítat ve smrtelné agónii a bylo nad slunce jasnější, že jediné co se teď dá dělat, je ukončit jeho trápení, a proto jsem si půjčuji Dragunov a  z milosti střílel dokud z ubohé myšky nezbyla jen krvavá kaše, abych měl jistotu, že již netrpí.

Krátce nato mě přichází pozdravit Jamajka, což znamená, že dorazily vítané posily – 42 Commando Royal Marines.  Zanedlouho přibudou ještě Johny, Marty a N-el. Je nás pouze jednadvacet, ale mnohdy je lepší hrát s pára dobrými lidmi, které dlouho znáte, než se stovkou ortodoxních nepřiznávačů (jako například Ultras), jenž se nestydí zabarvit dávku do obličeje z pěti yardů. Teď už nám nic nebrání začít.

Naším úkolem je za každou cenu ubránit sklady palestin před hordami zvrhlých a fanatických islamistů. Samozřejmě, že pro obranu zvolíme ta nejhůře přístupná místa. Já šplhám s SOS na kamenitý kopec a Royal Marines si berou na starost obranu druhé základny. Je veliká škoda, že nemáme vysílačky, takže budeme moci jen odhadovat, jak si vedou naši kolegové. Avšak místo, které jsme si zvolili k obraně mě naplňuje optimismem. Naši nepřátelé to rozhodně nebudou mít jednoduché. Námi vybraný kopec je hotovým rájem pro obránce a noční můrou pro útočníky. Pokud se nepřítel pokusí o přímý útok, ocitne se v situaci muže, jenž se snaží lézt po žebříku, zatímco mu někdo jiný na každé příčce zlomyslně dupe na ruce. Arafat navíc ani nemá dost gardistů, ochotných kdykoliv položit život za Alláha, kteří by nás mohli porazit čelním útokem. Spíš se pokusí nás obejít přes zalesněný terén a překvapit zezadu. Bude to těžký úkol, ale nesmím si tak věřit, protože jak znám Hagena, určitě vymyslí nějaký způsob jak se k nám připlížit a poklepat mi na rameno.

Zatím musíme trpělivě čekat. Nepřátelé pravděpodobně vysílají malé hlídky, které pročesávají okolí a přemýšlí, kde bychom mohli být zakempení. A ani to netrvalo dlouho, až už jsme zaznamenali první vizuální kontakt. Po cestě jdou čtyři loděničáci, kteří se rozhlížejí na všechny strany. Naneštěstí pro ně nedodržují prakticky žádné rozestupy, což z nich dělá ideální terč. My ležíme na kraji kopce asi jako bandité v béčkovém dobrodružném filmu minulého století, kteří se chystají přepadnout projíždějící karavanu, a čekáme, až se ještě trochu přiblíží. Bohužel jsme zpozorováni a loděničáci se rychlostí světla ukrývají za velkým kamenem, který právě minuli. Čtyři útočné pušky (a jeden Mauser C-96) se okamžitě rozštěkají. Nepřátelé se snaží opětovat palbu, ale jsou v beznadějné situaci, protože stáhnout se nemůžou a kámen jim poskytuje jen částečně krytí. V nejlepší střelecké pozici je Vágus, takže než se nadějeme, může se pochlubit čtyřmi fragy. Ale to je jen začátek jeho veleúspěšného dne. Samozřejmě, že by bylo jednodušší se skrýt a nechat islamisty prohledávat celé okolí, ale….

Nepřátelé už přesně vědí, kde jsme, nicméně než proti nám něco podniknout, máme chvilku času. Jak se blíží poledne a slunce pálí čím dál tím víc, ptám se sám sebe, jak jsem mohl být tak krátkozraký a vzít si tak málo vody a žádné jídlo, o munici nemluvě. Je nutné podniknout cestu ke stanům co nejdříve, protože s každou další minutou se zvyšuje pravděpodobnost útoku na naše opevnění a pak, až začne pořádný killing match, bude každá puška dobrá.  Nabízí se dva způsoby provedení: a) heroický tj. pokusit se prostřílet si cestu až na nepřátelské mrtvoliště a z největší pravděpodobností být cestou zabit nějakým skrytým střelcem, kterými se les jen hemží. b) praktický nebo lépe řečeno ne příliš fair tj. chovat se jako mrtvý a normálně si pro své věci dojít. Vzhledem k tomu, že naším úkolem je především bránit a ne se vrhat do bezvýznamných útoků, volím druhou možnost. Záhy se můžu přesvědčit o správnosti svého rozhodnutí, protože hned pod kopcem mě překvapil loděnický sniper. Když dorazím k Matějovu stanu a poberu vše co potřebuji, napadne mě, proč jsem si vlastně s sebou bral Auga, když mi teď bude jen překážet. No jsem zkrátka od přírody nepraktický a nic se na tom nedá změnit.

Hned po návratu se vydám s Vinařem na hlídku dozadu, protože tudy se nás nepřátelé s největší pravděpodobností pokusí obejít. Když jsme došli k průrvě, všimli jsme si osamoceného člena Arafatovy gardy. Je na dostřel, ale bude lepší nechat ho přijít trochu blíž, ještě trošku, ještě… Fire at will! Ne! Přece jen byl dost daleko a naše kule moc pomalé. Tato situace se měla opakovat nejméně ještě jednou. Tentokrát to byl myslím Marty. Nechtěl jsem udělat  stejnou chybu a zase střílet příliš brzy, ale když mi nepřítel ukázal záda a začal se vzdalovat, alespoň jsem to zkusil, i když opět bez úspěchu. Podobně to šlo ještě chvíli (jednou jsem byl dokonce zasažen do zbraně), až nakonec nepřítel nabyl dojmu, že ani tudy neprojde a přestal dotírat. Po návratu k palestinám, jsem si řekl, že je nejvyšší čas na oběd. Poprvé od rána jsem dal z ruky pušku a začal se cpát salátem z konzervy. Podle zákonu schválnosti by očekávaný útok měl přijít právě teď. Ještě než jsem dojedl, požádal mě Vágus, abych se podíval do dalekohledu, protože postava rýsující se před námi nevypadala zrovna jako Vinař. Pohlédnu do dalekohledu a najednou je mi, jako bych se díval do tváře vlastní smrti. Onou postavou nebyl nikdo jiný než al-Adam mířící na mě Dragunovem. Jediné štěstí bylo, že nestál tak blízko, jak se mi přes čočky zdálo. Díky mým kolegům, kteří okamžitě po mém varování zahájili palbu, se al-Adam  přesunul víc doleva, kde mu terén nabízel alespoň nějaké krytí a začal ohrožovat Matěje.  Ten, ač ozbrojen jen Mauserem modifikovaným na pušku, hrdinně se bránil. Okamžitě poté, co jsem se vzpamatoval z tohoto menšího šoku, smířen s tím, že nepřátelé jsou tak nevychovaní, že nedopřejí člověku ani krátkou pauzu na oběd, přispěchal jsem Matějovi na pomoc. Hned jak jsem vykoukl zpoza balvanu, Martyho BB proletěly jen těsně nad mojí hlavou. Teď by se docela hodila helma. Na oplátku mu také posílám krátkou dávku. Tato bitka na skalnatém pahorku až nápadně připomíná scény z filmu Deváta rota. Každý alespoň trochu normální člověk se v tomto nesnesitelném horku válí někde u vody, jen my na tomto bohem zapomenutém místě bráníme kopec, a ti druzí se nám stejně urputně snaží ukrást pár bezcenných hadrů. Je to správně absurdní, stejně jako celý lidský život. Adam byl brzy zneškodněn a Marty mi na chvilku nějak zmizel (tady mě bohužel paměť zrazuje) a pak už jsem jen viděl, jak se rozbíjí o skály a Vágus jej pro jistotu doráží svou puškou AK-47. Martyho zranění bylo tak vážné, že si vyžádalo lékařské ošetření, a proto ho Hagen musel odvézt do Prahy. ASP tak rázem přišly o dva elitní hráče a jejich už tak dost malá šance na úspěch se ještě zmenšila.

Neméně snadno měla odolat ještě pára výpadům loděnických. Mezitím zavládla natolik bezstarostná a uvolněná nálada, že si Vágus klidně šel pro pivo chlazené ve studánce, navzdory tomu, že Vinař byl na mrtvolišti, takže jsme na obranu palestin zbyli jenom tři. Mohl jsem jen hádat, jak si vedou Royal Marines, stejně jako jen hádám, co dělal William Shakespeare v letech 1585 -1592, neboť z tohoto období se o jeho životě nedochovaly žádné písemné údaje. Tommyboy mi až později řekl, že na tom byli skoro stejně jako my, ale v té době jsem byl ochoten věřit tomu, že musejí s těžkými ztrátami odrážet jeden útok za druhým, protože mi přišlo nepochopitelné  že nepřátelé nedaly dohromady všechny své roztroušené síly k jednomu drtivému úderu. Několikrát jsem se vydal na hlídku s nadějí, že snad budu mít štěstí, narazím na pár Palestinců a překvapím je, ale nepotkal jsem ani nohu. Vlastně se už od té doby skoro nic mimořádného nestalo, kromě jednoho naprosto bezvýznamného střetu, jehož popisem tento komentář rozšířím ještě o pár řádků. Zrovna jsem postával někde v okolí oněch pára čtverečních metrů, jenž byli už několik dlouhých hodina naším domovem a rozhlížel se po krajině, když  jen kousek vedle mě zasvištěla kule. Sprostě jsem zaklel a rychle (i když dosti neochotně) sebou plácl o zem. Sniper už vícekrát nevystřelil a protože byl evidentně dobře schovaný, nepodařilo se nám ho lokalizovat. Znovu o sobě dal vědět až za necelou půl hodinu, kdy se na něj takřka zapomnělo a Vinař s Jerrym se vydali na hlídku. Tentokrát už ovšem našemu zraku neunikl (schovával se za kládou). Červená tečka mého kolimátoru přesně mířila na jeho hlavu a já si byl v tu chvíli jistý, že už ho mám.   Avšak necelou sekundu předtím, než jsem stačil stisknout spoušť mi uklouzla noha a než jsem se vyškrábal nahoru, byl to zas ten prokletý Vágus, kdo mě připravil o jistý frag. Lidmi, kteří tak bezohledně fragují na úkor jiných pohrdám skoro stejně jako těmi, kdož se nedělí o brambůrky.

Akce, jež byla z pochopitelných důvodů nakonec o něco zkrácena se pomalu chýlila ke konci. S vědomím, že už stejně máme vyhráno jsem s Vinařem a Jerrym vyrazil na pomoc námořní pěchotě jejího veličenstva, načež jsem byl ten den poprvé a naposledy zabit. Tím pro mě akce de facto skončila, a tak jsem si byl zabalit zbytek věcí a řeknu vám, že jsem toho měl už docela dost. Nepřátelé, kteří museli celý den ještě překovávat složitý terén, na tom byli ještě hůř. V našem boji jsme obstáli více než dobře, protože se prve předpokládalo, že palestiny neubráníme a pak budeme muset zabít Arafata. Od začátku to byl však boj velmi nerovný. Aby měli Palestinci naději na úspěch, potřebovali by mnohem více lidí. Kdyby přijeli i horští myslivci, s jejichž účastí se původně počítalo, vše by bylo jistě zajímavější.
Na tuto akci se pravděpodobně bude vzpomínat, jako na jednu z těch méně vydařených, ale rozhodně nelituji toho, že jsem se jí zúčastnil. Každá zkušenost je dobrá a já si po několika málo hodinách bránění kopcovitého terénu dovedu alespoň trochu lépe představit, co asi prožívala Osmá armáda u Monte Cassina.

Peter