::::::::::::::::::::::::::::::::::: Operace "Sud v lese" ::::::::::::::::::::::::::::::::

He either fears his fate too much,
Or his deserts are small,
Who dare not put it to the touch,
To win or  lose it all.

1. James Graham

  Je sobota čas 9:00am. Na zastávce metra Kobylisy se začínají hromadit podivná a možná i ozbrojená individua v maskáčích,  z nichž jedni na první pohled vypadají jako vojáci, zatímco ti druzí připomínají spíše bezdomovce. Tak jako tak se jim slušný člověk radši vyhne obloukem. Vystupuji z vagónu a nestačím se divit. Je to možné, nebo už začínám mít halucinace? Přede mnou stojí Strýček Hanz, oblečený v amerických maskáčích, které jsou mu mimochodem až příliš velké. Něco takového člověk vidí možná tak jednou za sto let. Kromě něj zde vidím hodně tváří, které známz madnessů. Dále je tu jeden tým Američanů, kteří kupodivu nehrají za Rangers, ale jen Námořní pěchota. Po přivítání se přesouváme na autobus. Tentokrát stojí lístek do Odolené vody 18 korun, jen Matěj má díky svému kouzelnému úsměvu nárok na slevu. Během cesty autobusem se nic zvláštního nestalo. Nyní míjíme hostinec Opera. Už nás tam znají, takže radši předstírají, že mají zavřeno, než aby museli obsluhovat takové zákazníky.  Jakmile jsme přišli do našeho starého dobrého kravína, zjistili jsme, že URNAbyla jako obvykle rychlejší a už zde trénuje. Naštěstí s nimi máme dobré vztahy, a protože jsou to mnohem inteligentnější a chápavější lidé než většina paintballistů, dokážeme se rozumně dohodnout.  Po ránu byla docela zima, ale snad to baterie vydrží.  Alespoň že ten briefing netrval tak dlouho. Rozdělení je následující: Američané, Češi a kominíci versus Anglo-německé síly. Nepřítel má sice nemalou početní převahu, ale my už jsme zvyklí bojovat proti přesile. (Jen si vzpomeňte na Bitvu o Británii).  Naším úkolem je ubránit vlajku umístěnou v prostoru na konci haly, která je, jak sám Hanz kdysi přiznal, vhodná ke všemu kromě obrany; najít a udržet boudu v lese, kde má být i sud s pivem, zničit nepříteli jeho vysílačku a nakonec eliminovat zákeřného sysla Otu.  Sysel Ota nebyl nikdo jiný než zrádný Hanz, jenž nedostatek velitelských schopností nahrazuje agresivitou, a i proto je nebezpečný protihráč. Další naší nevýhodou je, že nepřítel dobře zná pozici naší vlajky, zatímco my o jejich vysílačce nemáme ani tušení. Tohle přece není kriket.

Rozdělíme se tedy na dvě skupiny, z nichž jedna má bránit vlajku a druhá zajistí sklad s pivem.  Svůj baret vyměňuji za bonie hat, jež se víc hodí do lesa, a společně s Jokerem, jeho sestrou, SOS a Evou jdu zase jednou do akce. Eva je vyzbrojena al-AdamovouP90, která sluší každé slečně. Nevím proč důvěřuje ze všech nejvíc právě mě, a přeje si, abych jí byl ochráncem a já jsem tím polichocen.  Vzpomínám si, že jsem jí řekl něco ve smyslu: „Neboj se. Dokud jsem tady já, nic se ti nestane. Ale až mě zastřelí, za nic neručím...“
První kontakt s nepřítelem zaznamenáme už při cestě do nedalekého lesa. Avšak Američané jsou zatím daleko, takže po sobě jen párkrát vystřelíme, abychom zjistili, jak nám hopí zbraně, a jdeme dál. Střílení si dnes ještě užijeme víc než je zdrávo. Sotva urazíme pár set yardů, objevíme nevelikou boudu. Dřív nebo později se ji pokusí dobýt Syslovo komando, a proto neztrácíme čas a vymýšlíme nejlepší obrannou taktiku.  Udatný Rus Saša vyšplhá na posed, který se pod jeho váhou málem zbortí, aby vyhlížel nepřítele. Bohužel je zde nenápadný asi jako hroch na posedu. Netrvá však dlouho a naši zvědové (Matěj a Jerry) nám oznámí, že objevili chatrč, která mnohem více odpovídá původnímu popisu.  No to jsou mi věci. Mám podezření, jestli tahle bouda nebyla nakonec taková bouda na nás.  Snažili jsme se co nejrychleji přesunout ke správné budově. Zvuky vzdálené palby nás upozornily, že se o ní už bojuje. Naštěstí pro nás sklad bránilo pár našich lidí. Zakempili jsme u této chatrče a palbou a granáty odráželi nepřítele.  Podařilo se nám zabít pár těch, kteří nejvíc dotírali, ale útok jsme zatím neodrazili. Velkou odvahu prokázal WLD, který jen se dvěma Beretkami  obešel skupinku nepřátel, a než byl sám zasažen, zabil dva maníky. (Nevím jestli to byli Češi nebo Američané. Já tam nebyl). Řekli jsme si, že plýtvat kulivem na střelbu Pánubohu do oken je přepych, který si nemůžeme dovolit, a tak jsme se rozhodli přejít do protiútoku. Nepřátelé se skutečně začali stahovat.  Nikdo z nás nechtěl zbytečně riskovat, protože půl hodina na mrtvolišti není krátká doba. A pak se to stalo. Jakoby ze země po mé levici vyrostl jak Vietcong Američan s Famaskou. (Tuhle nehezkou zbraň jsem nikdy neměl příliš v lásce). Dlouho zde musel nehybně kempit a čekat na svou příležitost. Bohužel rychlost není mou silnou stránkou. Co je to platné, že jsem ho zkropil, když jsem byl také zasažen do ramene.

Společně jsme šli směrem k mrtvolišti. Je to pro mě trochu ostuda, že si mě dal manuálista, ale jak praví velký básník Lord Byron: „No dread of death if with us die our foes.“  Na našem mrtvolišti u závory už čekal WLD. A protože už byl čas na lunch a v termosce mi ještě zbývalo nepatrné množství čaje, rozhodli jsme se, že bude lepší počkat na refresh v hale, kde máme zásoby.  To bylo rozumné, protože jsem se stal svědkem důležité události, o které teď můžu podat svědectví. Strážci vlajky se rozhodli udělat si trochu pohodlí a rozdělali oheň, aby se zahřáli.  To trochu rozptýlilo jejich pozornost, čehož nepřítel dokázal náležitě využít. Najednou se jako blesk z čistého nebe objevila na kopečku  skupinka Američanů, kteří začali na ježkistyihned střílet, a musím říct, že s neobyčejnou přesností. Připočteme-li k tomu výhodu překvapení, je celkem jasné, jak to muselo skončit. Jediný, kdo jako zázrakem vyvázl, byl věčný miláček štěstěny al-Adam(malé a?), který udělal parakotoul a zmizel ve vysoké trávě. Přestože měl jen svého Glocka 18, dokázal jim pěkně zatopit. Dal nejméně jeden frag a útočníci se museli krýt, když kradli vlajku. Je nemalou ostudou pro půl tuctu po zuby ozbrojených mariňáků, když si nedokáží poradit s jediným mužem nota bene vyzbrojeným pouze pistolí. Nicméně mariňáci dosáhli svého a vesele prchali s cennou kořistí na svou základnu. Ale nebyl by to al-Adam(malé a?), kdyby celou bitku nedokázal přetvořit ve svůj triumf, a tak neohroženě zakřičel za utíkajícími Američany: „ Zkuste se vrátit!“

Mezitím jsem znovu ožil a pokoušel jsem se s ježkisty dohodnout na určitém postupu.  Bohužel ASP (všichni přítomní byli současně také v RCHK) už neměli příliš bojovou náladu a víc je zajímalo lahvové pivo, kterého měli celou basu.  K tomu všemu Johnymu vypověděl službu jeho kalach a ani ten nejlepší sofťák nezmůže mnoho se sekundární zbraní proti elektrikám. Takže tu nakonec zbude jen Bundeswehr a hrstka statečných Britů, aby zachránili svět. A anglo-německá spolupráce měla skutečně přinést své ovoce. Zatím jsem se  ale mohl spoléhat jen sám na sebe. Rozhodl jsem se, že budu pro změnu pátrat po té jejich zapráskané vysílačce, ale protože jsem se neobtěžoval přečíst si podrobně scénář, jaksi mi uniklo, že nemůže být ukrytá v budově. Nepřátelští odstřelovači na střechách mi trochu sice komplikovali život, ale dosáhli jen toho, že jsem se musel víc krýt. Šel jsem se podívat i do první malé budovy poblíž závory, která kdysi sloužila bůhví k čemu. Samozřejmě jsem nic nenašel, ale, když už jsem vycházel otvorem pro dveře, které tu před lety možná byly, po silnici si to mašírovali Čech s Američanem. Spatřili jsme se téměř současně a také jsme současně zareagovali. Bohužel můj Steyr AUG A1 není zrovna ideální zbraň pro střelbu od boku, takže se nikdo netrefil.  Bleskurychle jsem opustil boudičku zadním vchodem (jestli tu ti dva hráli poprvé, tak o něm neměli ani ponětí) a s rychlostí lišky, kterou pronásledují honící psi, jsem udělal oblouček a stál na tom samém místě, odkud před chviličkou nepřátelé přišli.

Opět jsme zahájili palbu, ale protože jsem byl lepší střelec nebo jsem měl jen víc štěstí, měl jsem rychle dva fragy.  Má radost však měla velmi krátkého trvání, protože vzápětí dorazili nejméně další dva Syslovi přisluhovači a já jsem v předešlé bitce téměř vyprázdnil zásobník. Takto to potom dopadá, když někdo přepočítává každou penny a radši si namluví, že točák vlastně vůbec nepotřebuje. Musel jsem vyhledat úkryt v nejbližší budově plné odpadků. Bohužel jsem měl opět zaplatit za svou nedůslednost, protože dotyčný Američan nebyl zas až tak úplně mrtvý, jak jsem si myslel, a nebo spíše vstal z mrtvých, aby předtím než vydechne naposled mohl svým bratrům ve zbrani vyzradit můj úkryt. Vyřknu na jeho adresu pár těch nejsprostších anglických nadávek, které mi přijdou na mysl, a vystřelím jejich směrem posledních pár kulí. Nepřátelé se skryjí a já začínám ustupovat možná ještě rychleji než Francouzi, když slyší němčinu. A přesně to se mi málem vymstilo. Ve spěchu jsem si nevšiml, že jsem jednou nohou vstoupil na díru zakrytou tenoučkou dřevěnou deskou, která pochopitelně nemohla unést mých 150 liber. Propadám se do díry a děkuji bohům, že jsem si nezlomil nohu.   Sotva co jsem se vyhrabal ven, málem jsem si vymkl kotník. Mým pronásledovatelům zjevně došlo, že je zbytečné mě zabíjet, protože já se se svou šikovností brzy odrovnám sám. Usoudil jsem, že nejlepší bude vrátit se zase do zadní haly a opět se pokusit zorganizovat nějaký protiútok. A současně se mnou dorazily i posily: Marty, ex-kulometčík Fly, Mazlík, která bohužel nemohla hrát kvůli svému zranění v doprovodu své neteře, ale alespoň nám pozvedla morálku, a nepostradatelná kameramanka N-el, jejíž přítomnost nám dávala naději, že se svět jednou dozví, co se tady odehrálo. Nebyli to sice žádné posily s velkým P, protože Marty neměl svou G-36, ale jen VSR a Fly byl ze začátku, než ukořistil Hanzův slavný AK-47, odkázán pouze na svou Beretu.  Rozhodující však bylo, že na akci nepřijeli pít, ale bojovat. Tou dobou jsme ještě netušili, že téměř v téže době se dostalo posil i druhé straně. Přijela totiž nejméně jedna dodávka plná dobře vyzbrojených a odhodlaných Čechů. Pravděpodobně o této akci neměli ani ponětí a prostě se jen ocitli ve správnou dobu na správném místě, ale bylo nad slunce jasnější na čí stranu se přidají. Pokoušeli jsme se znovu dobýt náš sklad piva, nad kterým jsme už dlouho neměli kontrolu. Záhy jsme se ocitli pod těžkou palbou.  Početné nepřátelské síly byly rozmístěné jak v budově, tak na poli hned vedle.  Čelní útok by znamenal bezplatnou vstupenku na mrtvoliště, a tak jsme je museli obejít seshora. Nahoře se nějak bránil osamocený Matěj, ke kterému jsme se připojili. Ten den se střílelo skoro jak na Sommě. Každý kropil, jako kdyby to měl být jeho poslední den na softu. Zatímco jsem zaměstnával syslovce, slušně jsem požádal Evu, aby mi naplnila quickloader. Trochu jsem se styděl za to, že si od ní nechávám posluhovat. Kde jen jsou ty časy, kdy měl každý britský důstojník svého sluhu. Naši nepřátelé byli možná militaristé, ale rozhodně to nebyly lamy. Navzdory tomu se nám docela dařilo. Byli jsme již blízko pole, když mě Marty upozornil, že jen pár yardů ode mě leží Američan. Evidentně jsem pro stromy neviděl les, protože, nebýt tohoto varování, úplně bych toho pěšáka přehlédl.  Z místa, kde jsem byl, nebylo možné dostat se do výhodné střelecké pozice. Rozeběhl jsem se až k němu a zkropil ho. Za půl druhé vteřiny jsem se ale stal terčem kulometné palby.  Ať mi nikdo neříká, že historie se neopakuje. Jméno básníka, který mi poskytl útěchu, už asi opakovat nemusím. 

Při cestě na mrtvoliště jsem si nemohl nevšimnout nepřátel, kteří se chystali našim vpadnout do zad a dostat je do křížové palby.  Zdálo se, že se schyluje k velkým jatkám. Na mrtvolišti jsem si ale dlouho nepobyl, protože bylo těsně před třetí hodinou.  Opět jsem přebil a navrhl Rattemu a Jerrymu, kteří se mnou ožili, abychom šli pomoct našim, jenž podle mého úsudku museli v tuto chvíli mlít z posledního. Mezi pobořeným plotem a lesem jsme ale opět zaznamenali kontakt s nepřítelem, který se nám opětovně pokoušel zabránit ve spojení s naší jednotkou. Opět jsme se vzájemně odstřelovali na „velkou“ dálku ve stylu, kdo má lepší pružinu vyhrává. Pravděpodobně jsem dostal jednoho jejich střelce, ale potvrzené to nemám, takže bych si tento frag ani nezapsal do loveckého deníku. (Tedy kdybych si nějaký deník vedl.) Nakonec jsem byl jediný, kdo se dostal do lesa,  protože Jerry byl zabit a Ratte se omezil na to, že hodil  po Američanech svůj poslední granát a poté si otevřel další pivo.  Když jsem konečně překonal náročnou cestu ke skladu přes všechny ty ostružinové keře,  bunďáci ho právě znovu dobyli.  Pár nepřátel se zabarikádovalo uvnitř a kladlo tuhý odpor, ale stačilo jim tam poslat pár granátů a bylo po všem.  Nevím sice, jak se ASP a Bundeswehr vypořádali s takovou přesilou, ale je dost možné, že má pramizerná paměť zkreslila celou řadu věcí, takže můj komentář berte radši trochu s rezervou.

Bylo krátce po třetí, tj. doba, kdy se nabízela možnost jednou provždy skoncovat se syslem Otou. Ota, který až doposud jen šikanoval své podřízené a vyhrožoval jim, že budou kopat zákopy do betonu čajovými lžičkami, jestliže se nezlepší, byl najednou pro obě strany nejdůležitější postavou na bojišti. Teď teprve měla začít pořádná mela. Shromáždili jsme všechny naše bojeschopné síly a s hrozným řevem vyrazili do útoku.  Nyní do toho všichni šli naplno. Vítězství nebo smrt. Vrátíme se buď se štítem nebo na něm. Jiná možnost není. Stovky kulí létaly vzduchem a na mrtvoliště přibývali další a další hráči.  Česko-Americká obrana se soustředila kolem jejich stanu, kde byla zcela jistě ukryta i naše odcizená vlajka. Snažil jsem se dostat co nejblíže, ale nikdy neposekaná tráva snižovala moji viditelnost. Na druhou stranu mi poskytovala i dobré krytí, takže jsem se mohl proplížit relativně blízko, odstřelit jednoho obránce, který mě evidentně z této strany nečekal a podle staré zásady všech partyzánů: udeř a uteč se zase stáhnout. Nedlouho nato jsem ale získal pocit, že se náš útok jaksi zastavuje.  Usmyslel jsem si, že v tuto chvíli je opět vhodná příležitost, abych si zahrál na hrdinu a pokusil se nějak prostřílet až ke stanu. Ano bylo to sice šílenství, ale vždyť o nic nejde. Celý svět je přece jeviště a my jsme jen herci.  Myslím, že není nutné popisovat, jak tento pokus dopadl. Bitva pro mě tímto skončila. Odebral jsem se tedy s Jokerem do zadní haly sbalit si věci a připravit se k odchodu. O něco později mi přišli SOS s úsměvem na rtech oznámit radostnou zprávu: „Ota je mrtev.“ Všichni jeho ochránci padali jeden po druhém, až na bojišti zůstal docela sám bráněn už jej několika vyděšenými manuálisty, aby byl nakonec zabit jedinou ranou do hlavy z WLDovy manuální pistole. Vůbec bych se nedivil, kdyby chvilku předtím nabízel království za koně.  Naši lidé navíc zajistili vysílačku, která byla přikrytá naší vlajkou. Tomu tedy říkám zabít dva ptáky jedním kamenem. Akce skončila naším jednoznačným vítězstvím. Vzpomínám si, kterak si jedna má profesorka stěžovala, že lidé dnes již velmi málo chodí do opery. Rozhodli jsme se tento společenský poklesek napravit.

Peter
korektura: E(l)fka